Hrad Šenkenberk

Zřícenina hradu Šenkenberk (zkomoleně též Šimperk) se nachází uprostřed rozsáhlého polesí tzv. Šumenského hvozdu, 3 kilometry západně od městečka Olbramkostel. Stavitelé hradu využili dominantní ostroh o nadmořské výšce asi 410 metrů, kolem kterého meandruje Plenkovický potok. V roce 1982 zde proběhl archeologický výzkum pod vedením Zdeňka Měřínského a Miroslava Plačka, díky kterému se podařilo upřesnit poznatky o historických osudech hradu.

Hrad patří k nejstarším šlechtickým založením na Moravě. Byl vystavěn za vlády krále Václava I., nejspíš po roce 1240. Stavebníkem byl rakouský rod Šenků (lat. Pincerna), který kolem roku 1200 vstoupil do služeb moravského markraběte Vladislava Jindřicha a jeho rakouské manželky Heilwidy. Erb rodu byl půlený, v horní polovině orlice, v patě šachovnice, což naznačuje příbuzenství s rakouskými pány z 50 km vzdálené Dobry nad řekou Chubou (Kamp). Olbram (Wolfram) Šenk, jak prozrazuje jeho jméno, zastával u markraběcího dvora ve Znojmě vysokou hodnost číšníka a za své cenné služby obdržel od panovníka jako výsluhu dosud neosídlenou krajinu severozápadně od Znojma, zalesněný pás mezi Štítary a Vevčicemi. Olbram Šenk zemřel okolo roku 1220 a zanechal po sobě čtyři syny, kteří dále působili ve službách králů Otakara I., Václava I. a markraběte Přemysla. Vilém jako komorník bítovský, později kastelán vranovský a purkrabí znojemský; Lupold jako znojemský kastelán a kastelán na Děvičkách, Markvart jako kanovník olomoucký a arcijáhen znojemský a konečně Olbram Mladší, který se od 20. let až do své smrti po roce 1253 věnoval kolonizaci rodové výsluhy. Právě on založil na mýtině při důležité zemské stezce ze Znojma přes Budějovice do Jihlavy románský farní kostel Panny Marie s proboštstvím a ves Olbramkostel a posléze začal v odlehlejší poloze stavět rodové sídlo – hrad Šenkenberk („Hora Šenků“). Součástí rodového panství se brzy staly dvě (později zaniklé) vesnice v blízkosti hradu – Vlkov a Epice, a rovněž obce Hostěrádky, Žerůtky a Milíčovice.

Po roce 1300 však Šenkové vymřeli po meči a jejich olbramkostelské panství s Šenkenberkem přešlo přes ženskou dědičku na vladyku Jindřicha z Jíkve a Šenkenberka (1325). Po něm na hradě sídlili bratři Markvart a Protiva (Procek) ze Šenkenberka, na jejichž pečeti se objevuje křídlo a kteří roku 1353 hrad prodali příbuznému Jindřichu Přibíkovi z Jíkve. Prodej byl nakonec asi anulován, neboť zmínění bratři hrad s panstvím v letech 1360/1361 prodali Jimramovi z Jakubova, Oldřichovi z Želetavy a Raškovi z Boru. Ještě za jejich života nicméně Šenkenberk s panstvím nabyl moravský markrabě Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV., který tím vylepšil pozemkové zázemí pro svůj nedaleký Nový Hrádek u Lukova.           S novohrádeckým panstvím sdílel Šenkenberk i všechny další osudy: roku 1403 jej markrabě Jošt jako dědičné léno prodal Přechovi z Kojetic, přes jehož dceru Kateřinu celé zboží přešlo před rokem 1420 do rukou rakouského pána Osvalda z Eicingu, hejtmana drozdovického. Roku 1434 nabyli zboží Osvaldovi bratři Oldřich a Štěpán z Eicingu, majitelé sousedního panství Chýje a Šratentál, což potvrdil moravský markrabě Albrecht Habsburský i jeho tchán, císař Zikmund. V neklidných pohusitských časech, nejpozději roku 1468, za česko-uherských válek mezi králem Jiřím z Kunštátu a Poděbrad a králem Matyášem Korvínem, byl nicméně Šenkenberk dobyt a vypálen. Z této pohromy se již nikdy nevzpamatoval. Roku 1516 prodal Michal z Eicingu novohrádecké panství včetně „pustého hradu“ Šenkenberka Adamovi z Bačkovic. Po roce 1608 se Šenkenberk spolu s novohrádeckým panstvím stal trvale součástí panství vranovského.

Stavební podoba „Hory Šenků“ jasně prozrazuje inspiraci z rakouského Podunají a je na Moravě docela ojedinělá. Jádro má tvar lichoběžníku, který po obvodu vymezovala asi 5 metrů vysoká hradba. Věž zcela chyběla, nahrazovala ji štítová hradba na východě, proti přístupové cestě, odkud mohl být hrad nejsnáze napaden. Štítová hradba byla v celé své délce 32 metrů zesílena do šíře 3,3 m a zvýšena na 8 metrů, takže vskutku chránila celý hrad jako mohutný kamenný štít. V jejím stínu se ukrýval 4 metry úzký hradní palác, který pokračoval podél 30 m dlouhé a 2 m široké jižní hradby. Západní hradba nad nejstrmějším srázem ostrohu byla se svými 19 metry nejkratší a s 1,6 metry také nejtenčí. Zato severní hradba, v níž byla prolomena vnitřní brána, byla 31 m dlouhá a 2,2 m široká. Na severní terase se nacházelo předbraní o půdorysu 31 x 15,5 m, které se zužovalo k západu na 11 metrů. Stála zde menší hospodářská stavení. Ve východní hradbě předbraní byla situována vnější brána, před kterou se rozprostíral 4 m hluboký a 20 m široký, ve skalní šíji vylámaný hradní příkop, přes který vedl dřevěný most.

Asi za markrabských válek, na přelomu 14. a 15. století, byl hrad rozšířen a zpevněn o druhé předbraní, u paty východní štítové hradby. Nová brána proti příkopu byla opatřena padacím mostem. Před příkopem pak bylo založeno rozlehlé, dvojité předhradí, 86 m dlouhé a v nejširším místě 78 m široké. Z nedostatku prostředků bylo chráněno pouze dřevěnou palisádou a vůči přístupové cestě jej chránila dřevěná brána a vnější příkop, široký 9 m a poměrně mělký (asi 2 m). Vybudováním předhradí bylo lépe ochráněno obytné hradní jádro.

Burg Schenkenberg

Die Ruine Schenkenberg (entstellt auch Schimberg) liegt 3 km westlich von dem Markt Wolframskirchen (Olbramkostel) entfernt, am Ende einer kurzen Landzunge, die von einem Mäander des Plenkowitzer Baches gebildet wird. Im Jahr 1982 wurde in der Burg eine archäologische Untersuchung durchgeführt.

Schenkenberg gehört zu den ältesten Adelssitzen Mährens. Begründet wurde die Burg nach dem Jahr 1240 von der österreichischen Adelsfamilie Schenk (lat. Pincerna), die um 1200 in die Dienste des in Znaim residierten Markgrafen von Mähren Wladislaus Heinrich und seiner aus Österreich stammenden Ehefrau Heilwid von Thürnau (nächst Drosendorf) eingetreten war und die bisher unbesiedelte Waldlandschaft nordwestlich von Znaim als Lehen von dem Herrscher bekommen hatte. Wolfram Schenk der Jüngere zusammen mit seinen drei Brüdern Wilhelm, Lupold und Marquard baute hier eine eigenständige Grundherrschaft aus, deren Kern die Pfarrkirche der Muttergottes und das Marktdorf Wolframskirchen war, weiter die Burg Schenkenberg samt den später untergegangenen Walddörfern Epitz und Vlkov, und die Dörfer Milleschitz (Milíčovice), Fischhäusel (Hostěrádky) und Žerutek (Žerůtky). Der Untergang Schenkenbergs ist in die unruhige Zeit der Kriege zwischen dem böhmischen König Georg von Kunstadt und Podiebrad und seinem ungarischen Rivalen Matthias Corvinus (um 1468) zu datieren.

Zum Dispositionsschema Schenkenbergs als einer Schildmauerburg kann man Analogien im österreichischen Donauraum finden, in Mähren ist es ganz selten. Der Burgkern hat die Form eines Trapezes. Das Ausmaß der Schildmauer, die nach Osten gerichtet ist, beträgt 32 x 3,3 m, die Länge der drei restlichen Burgkernmauern 30 m, 19 m und 31 m. Drinnen, von der östlichen und südlichen Mauer geschützt, stand ein enger Burgpalast. Nördlich des Burgkernes befand sich ein Torzwinger. Ein großer Graben von mehr als 20 m Breite und 4 m Tiefe trennte den Burgkern von der ausgedehnten Vorburg (86 x 78 m), die östlich, an dem Einfahrtsweg, situiert war. Vor der Vorburg gab es noch einen äußeren Graben, der 9 m breit und 2 m tief war.

Autor textu i německého překladu: © 2021 Jiří Kacetl

Pečeť Olbrama Šenka

Šenkenberk na začátku 15. století_Autor M. Šimeček

Půdorys zbytků hradu. Autor M. Plaček

Informace o hradě a rodu Schenků naleznete i v této bakalářské práci.

Pověst
V podzemních chodbách hradu je prý skryto mnoho peněz a obrovské zásoby výtečného vína, které jsou střeženy tajemnou bílou paní. Na víno ukryté v podzemí prý dostali chuť dva mlsní ctitelé vína ze Šumné. Aby viděli na práci, zvolili si jasnou letní noc, s motykami a krompáči vyrazili na zříceninu. Jáma byla hlubší a hlubší, ale naráželi stále jen na kamení. Když zvon v Olbramkostele oznámil půlnoc, objevila se nad nimi na okraji jámy bílá paní. Měkkým hlasem se jich zeptala: „Proč rušíte můj klid a spánek těch, jimž Šenkenberk byl domovem?“ Oba muži ohromeně zírali na překrásné zjevení, až jeden z nich odpověděl: „Vzácná paní, jsme z Podyjí a víte sama, jak výtečné víno náš kraj rodí. Jsme velcí milovníci vína, všechny druhy jsme už ochutnali, jen to vaše ještě neznáme. Dejte nám ochutnat za naši námahu jen malou skleničku vašeho vína – jenom deci.“ Bílá paní s úsměvem splynula s bílým svitem luny a za chvíli se objevila se slavnostními číšemi. „Moje víno jen ve zlatých číších se podává. Pijte je na zdraví těch, které milujete.“ Muži si vychutnali číše až do dna a když chtěli poděkovat, zjevení už nenašli. Oba pak usnuli na hromadě hlíny, kterou vykopali. Z líbezného snění je vytrhl až hajný z hájenky od rybníka Vlkov, který je za tři dny našel spící s číšemi v rukou a s úsměvem na tváři.

Dostupné z https://www.infocesko.cz/content/znojmo-podyji-historicke-zajimavosti-zricenina-hradu-simperk.aspx