Pověst – Jak Znojemští ke svým lesům přišli – Jiří Svoboda, O znojemské věži a jiné pověsti
Hodiny na radniční věži právě odbíjely devátou, když do klenuté radniční síně vběhl radní Hostan s jakýmsi pergamenem v ruce a vzrušeně volal: „Prodává, pan Markvart prodává!“ Zbývajících jedenácti členů městské rady se zmocnilo radostné vzrušení. Tak je to přece jen pravda! Již delší čas se proslýchalo, že pan Markvart Rájecký z Mirova upadl do dluhů a uvažuje o prodeji Ctidružic. A Ctidružice, to jsou hlavně lesy!
Lesy! V dávných dobách jich bývalo v těsné blízkosti města mnoho. Vlnily se na svazích Kraví hory, zelenaly se v údolí potoka Lesky, jemuž daly jméno, pokrývaly i nedaleký kopec Palici a návrší Seczen. Jenže to už dávno není pravda. Dílem padly při výstavbě města a na topení, dílem musely ustoupit pro jeho větší bezpečnost, aby nemohly poskytovat úkryt nepřátelským houfům. Po zrušení probošství v Olbramkostele koupilo město statek i s rozsáhlými lesy, ale spotřeba dřeva neustále rostla, a měšťané toužili své lesní bohatství rozšířit. Marně. Až dnes, po více než padesáti letech, taková příležitost!
„Mnoho-li žádá?“
„Třicet tisíc.“
Stín se objevil na tvářích konšelů a hladká čela se starostlivě zkrabatila. Ne, že by Znojmo bylo chudé. Naopak. Řemesla vzkvétala, obchody se dařily, o trzích praskal rynk ve švech, stříbrné tolary a lesklé zlaťáky se jen hrnuly. Avšak také vydání byla značná. Blátivé ulice dostaly novou dlažbu, budoval se nákladný vodovod, zedníci, kameníci, stavitelé, mnozí až z Vlašska, mají plné ruce práce s paláci a měšťanskými domy. Korunované hlavy městu přejí, ale také si na jeho účet dopřávají. A Znojemští ochotně půjčují, co jim ostatně zbývá, král je král a nerozumí žertu.
„Třicet tisíc! To je přece celoroční městský příjem. V pokladně je sotva polovina.“
„Obnos žádá do konce měsíce,“ vysvětluje Hostan.
„Však on rád počká.“
„Nepočká ani den, louckému opatu prodá.“
„Tomu papeženci že by…?“
„Třeba čertovi, povídal. Tak je potřebný.“
To bylo zlé. Opat by jistě neváhal ani okamžik, aby se protestanskému městu pomstil za příkoří, která musel se svými souvěrci od měšťanů vytrpět. To by mu stálo za to, i kdyby měl přeplatit. Všem bylo jasné, že peníze musí sehnat. Ale jak? Prodej jiných statků je vyloučený, něco by mohli pustit ze svých truhlic, ale ani to nepostačí.
„Což napsat panu králi?“ prá se Purkart, nejmladší z konšelů. Ostatní se útrpně zasmějí. Kdysi to zkusili, a dodnes jim běhá mráz po zádech. Kdepak, takovou hloupost už neudělají, hlavy si lámou, marně. Pak už přemýšlení jen předstírají a spíš si hledí vínečka z radničního sklepa. To má aspoň smysl, stejně na nic nepřijdeš. A vtom purkmistr luskl prsty. Všichni na něj zvědavě pohlédnou.
„Něco by bylo, povídá a rozeslal po městě sloužící se vzkazy.
*
Dvacet předních měšťanů purkmistra mlčky vyslechlo. Pak souhlasně pokývali hlavami, zabručeli něco na pozdrav a šli po svých. Večer se o lesích mluvilo i v nejzapadlejší krčmě.
*
„To jsem teda zvědavá, jak ty peníze seženete,“ vítala večer paní purkmistrová svého chotě.
„Však ono se něco najde,“ odvětil pan purkmistr. Ukrojil kus pečeně a máčí ji v ostré šalši.
„Prosím tě, co je to za řeč, však ono se něco najde, je to snad úřední tajemství?“
„Ale ne, žádné tajemství. Prostě tebe se to netýká.“
„Ták, mě že se to netýká?! Tak abys věděl, to se týká každého, komu leží prospěch města jen trochu na srdci!“
„Správně, ženo, moje řeč. Jenže tebe se to skutečně netýká. Ještě mi poděkuješ.“
„Za co bych ti měla děkovat?“
„Právě za to, že se tě to netýká.“
Paní purkmistrové došla trpělivost: „Řekneš mi už konečně, oč jde?“
„No, navrhli v radě, že by naše ženské mohly na ty lesy věnovat část svých šperků …“
Paní purkmistrová vyvalila oči, nebezpečně zrudla, vzápětí ještě nebezpečněji zbledla, prudce se nadechla a spustila:“ Tak to jste celí vy! Na takovou lumpárnu můžou přijít jen chlapi, to je vám podobný, válet se každej den v putyce, probendit majlant, v lusthauzu je každej víc než doma, s obcí to vedou od deseti k pěti, a když jim teče do bot, nepřijdou ty jejich prochlastaný mozky na nic lepšího, než že je mají zachránit jejich ubohý ženy …“ Tak syčela i křičela ta dobrá žena a oči jí zle svítily. „ Ale buď, miláčku, bez obav, na žádný šperky se sahat nebude. To mi ty vaše lesy můžou být ukradený. I s tebou!“
Teď se dopálená žena na okamžik zarazila, aby nabrala dechu, a pan purkmistr toho pohotově využil.
„Vždyť ti říkám, drahá, že tebe jsem toho ušetřil. Poděkuj mi, a je to.“
„Počkej, copak on někdo …?“
„Co někdo všechny! Znáš je, baby ješitný. Nachytaly se na to, že je pan děkan bude veřejně chválit na slavnostní mši. Každou zvlášť pochválí, jako že zná svou povinnost vůči obci a tak podobně.“
Paní purkmistrová se zamyslela: „Na mši, říkáš, a všechny?“
„Vlastně všechny ne, co to pletu. Stará Kuncová vzkázala, že ji ani nenapadne. Vždyť ji znáš.“
„Bodejť bych ji neznala, vyzáblinu kramářskou, tý je to podobný. Mrcha jedna šejdířská, máčet v dyji by ji měli. Z kradenýho se parádit, platné jí t stejně nic není, to může, to jo, ale obětovat něco pro obec ji ani nenapadne. – Ale počkej, muži,“ zarazila se rozkurážená paní, „cos tam vlastně řekl o mně?“
„Nic, co bych říkal. Napadlo mě, že by ti to nebylo milé, vím, jak máš ty šperky ráda, a tak jsem mlčel. Nikdo na tebe v tu chvíli naštěstí nevzpomněl.“
Paní zase začala měnit barvy: „No to mě podrž! Takhle o mně smýšlí zákonitý manžel? Co si to dovoluješ srovnávat mě s tou Kuncovkou? Víš, co seš? Darebák! Tak mě by podle tebe měli máčet v Dyji? Co? No ale počkej! Já ti, já všem ještě ukážu, jak si dovedu vážit obce …!
*
Podobné rozhovory probíhaly toho večera s malými obměnami v domech všech měštanů.
*
Ráno se začala klenutá radní síň plnit ctihodnými měšťanosty. Při pohledu na jejich rozesmáté tváře se ustaraná purkmistrova tvář rozjasnila. „ Jak se na vás, páni sousedé, dívám, mám dojem, že se dobrá věc podařila.“
Odpověděl mu takový výbuch smíchu, jak důstojná síň ještě nezažila. Div se nezřítila klenba.
*
Psal se druhý den měsíce apríla roku tisícího pětistého osmdesátého šestého, hodiny na radniční věži právě odbíjely devátou, když do síně vešel průvod důstojných matron vedený paní purkmistrovou, která dojemně pohovořila o lásce zde přítomných paní k městu Znojmu a předala městské radě jejich šlechetný dar, truhlici přetékající prsteny, náramky, náhrdelníky, čelenkami a jinými šperky. K slzám dojatí radní v čele s panem purkmistrem líbali štědrým ženám ruce a pan purkmistr pak držel velkou řeč, v níž mimo jiné pravil, že Znojmo může být právem hrdé na to, jakými ušlechtilými bytostmi jsou jeho dcery, které neváhaly přinést takovou oběť.
Dojaté ženy opouštěly radnici plné hrdosti na svůj patriotický čin, shromážděný lid jim provolal slávu, což naprosto zahnalo jediný mráček, jediný malý kaz na pohodě paní purkmistrové. Totiž nemilé překvapení, že se ta držgrešle Kuncová nakonec taky rozhoupala. Netušila ovšem, že podobné mráčky v tu chvíli mizely z mysli všech žen. Největší sláva je ostatně čekala v neděli v kostele při mši svaté.
Zatím šperky zpeněženy v Židech a obnos neprodleně zaslán panu Markvartovi.
Tak Znojmo získalo nádherné lesy u Ctidružic a Blížkovic, tak zvaný Horní statek. Všichni byli spokojeni, město dále vzkvétalo, takže právem mohl Bartoloměj Paprocký z Hlohol napsat, že Znojmo tehdy ve všem šťastné bylo a právě zlaté časy mělo.