Co všechno se skrývá v lese, když se přestaneme dívat jen na stromy? Pro mladou fotografku přírody a studentku lesnictví Markétu Mastešovou je les místem klidu, objevování a drobných krás, které většině z nás unikají. V rozhovoru se dozvíte, jak jí fotografování změnilo pohled na přírodu, proč pro ni bylo setkání s mlokem nezapomenutelným zážitkem a co by si přála, aby lidé o našich lesích věděli. Nejvíce pyšná je na 3. místo v české fotosoutěži Czech Nature Photo a za udělení měsíčního výherce celosvětové soutěže CEWE Photo Award v kategorii Young Talent.
„Les není jen soubor stromů, ale pestrý svět plný života, který často zůstává našim očím skrytý.“
- Když se řekne les, jaký úplně první obraz se vám vybaví? A proč právě ten?
Určitě les, který máme kousek od domu. Chodím tam nejčastěji a podle mě je to nejkrásnější les, co může být. Hlavně proto, že je plný života a nepotkávám tam lidi 🙂
- Vzpomenete si na okamžik z dětství, který vás s lesem spojuje dodnes?
Jako malí jsme v lese trávili hodně času – ať už při sběru hub, kdy jsme klasicky „soutěžili“, kdo jich najde nejvíc, nebo na procházkách a dovolených. A samozřejmě jsme také stavěli domečky pro skřítky. Právě tenhle svět mě fascinuje dodnes, protože fantazie je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, které máme, a myslím (a doufám), že ji v sobě pořád mám. Občas bych si ten domeček nejradši postavila ještě dnes 🙂
- Proč jste si vybrala právě lesnictví? Byl za tím konkrétní okamžik, člověk?
Samozřejmě jedním z faktorů byl můj děda, který byl celý život hajný, a nějaký ten čas jsme s ním v lese během prázdnin také trávili. Ale postupem času jsem si začala uvědomovat, že v lese se cítím nejlépe, obzvláště proto, že jsem tichý člověk a mám radši samotu a klid. A když jsem se pak začala více věnovat focení, tak pro mě byly lesy jasná volba, a to studium z toho vyplynulo.
- Co vás na lese překvapilo až ve chvíli, kdy jste ho začala studovat?
Jak je v lese spolu všechno provázané a co všechno se v něm vlastně děje.
- Změnilo studium lesnictví způsob, jakým se v lese díváte kolem sebe? Co dnes vidíte tam, kde jste dřív viděla „jen stromy“?
Určitě ano. Vždycky se ráda pousměju, když si všimnu, že se v lese soustředím hlavně na to, co jsme se zrovna ve škole učili. Když jsme třeba měli předmět fytopatologie, tak jsem všude hledala jen houby. Naučila jsem se ale na les dívat i z jiného úhlu pohledu a také zjišťovat, co kde mám hledat.
- Kdybyste měla někomu, kdo les zná jen z nedělních procházek, ukázat jednu věc, které si má příště všimnout, co by to bylo?
Jelikož je nyní období podzimu, tak to, že v lese nejsou jen houby, které sbíráme do smaženice nebo polévky, ale že jich je nespočet různých druhů, barev, tvarů a velikostí, a přestože k jídlu třeba nejsou, tak jsou nádherné a pro les nezbytné.
- Do vašeho života patří také fotografie. Jak jste se k focení dostala a kdy jste zjistila, že pro vás není jen koníčkem?
K focení jsem měla vztah odmalička, protože co si pamatuju, tak vždycky fotil můj táta. Pak jsem po něm dostala starou zrcadlovku, která mě na několik let zabavila. Několik let jsem pak fotila jen na telefon, než mi došlo, že bych se focení chtěla věnovat víc a pořídila si malou bezzrcadlovku.
- Co dokážete říct fotografií, ale slovy už ne?
Pomocí svých fotek se snažím co nejvíce lidem ukázat, co všechno v našich lesích, potažmo celé přírodě, vlastně máme.
- Co hledáte, když jdete do lesa s fotoaparátem? Krásu, příběh, světlo, detail – nebo něco, co se ani nedá pojmenovat?
Asi to přesně vyjádřit nedokážu. Často jdu do lesa s konkrétní myšlenkou, co bych chtěla fotit, a pak se to snažím najít. Většinou ale pozoruji a čekám, co mě zaujme, ať už je to květ, zajímavé světlo nebo nějaký příběh.
- Čeho si díky fotografování v lese všímáte, zatímco většina lidí kolem toho možná jen projde?
Detailů, které se v lese nacházejí. Ať už to jsou drobné houby, spousta květů nebo detaily na stromech. V dnešní době máme tendenci pořád někam spěchat nebo koukat do telefonu, takže si těchto věcí bohužel nevšímáme. Jak se říká „Pro stromy nevidíme les“ a často se setkávám s názory, že v našich lesích nic není a žádný život v nich nenajdeme. Samozřejmě představa, že dojdu do lesa a tam bude srnec dělat přemety, abychom si jej všimli, je směšná a je jasné, že s takovou představou daleko nedojdeme. Naše lesy jsou neskutečně bohaté a vždy mě překvapí, co všechno v nich najdu. Vždy je ale potřeba otevřít oči a pořádně se dívat.
- Máte fotografii, ke které se vracíte ne proto, že je technicky nejlepší, ale protože pro vás něco znamená? Jaký příběh se za ní skrývá?
Ano, mám několik fotek, na které se ráda dívám, ačkoli by někdo mohl říct, že na nich nic zvláštního není. Tyto fotky pak mají spíše emoční hodnotu, protože je to třeba mé oblíbené zvíře, květina nebo jsem na tu fotku čekala několik dní, ne-li let.
- Je něco, co se vám v lese pořád nedaří vyfotit tak, jak to skutečně vidíte nebo cítíte?
To se většinou týká zvířat. Bohužel kvůli studiu teď nemám na focení wildlife vůbec čas. Překvapivě jsem ale zjistila, že mi to tolik nevadí, protože se pro mě naprostou srdcovkou stalo makro. Co se mi ale ještě stále nedaří, je focení lesa jako celku. Většinou se zaměřuju na detaily nebo malé scény, ale když chci zachytit celý les nebo nějakou krajinu, tak jsem v koncích.
- Stává se vám někdy, že se při hledání toho správného záběru úplně zapomenete a z návštěvy lesa se najednou stane spíš „pracovní“ záležitost?
Ano, občas mi ten čas utíká rychleji, než bych chtěla, a po chvilce zjišťuju, že už musím domů, protože jsem třeba slíbila nachystat večeři 🙂 Pracovní záležitostí bych to ale stále nenazývala, protože je to pořád jen radost.
- Zažila jste v lese chvíli, kdy jste se zastavila a věděla, že na ten okamžik nechcete zapomenout? Co se tehdy dělo?
Stalo se to už několikrát, ale naposled zrovna před pár dny. Byla jsem v lese fotit houby a zničehonic se mi pod nohama něco mihlo. S překvapením jsem shledala, že je to mlok, kterého jsem se už několik měsíců snažila najít. O pár desítek metrů dál jsem pak měla štěstí a narazila na druhého mloka, který byl v naprosté modelové póze a nechal se krásně vyfotit. Byl sice v listí, ale přesto se mi podařilo dostat úplně na zem, abych se na něj koukala z jeho úrovně a mně v tu chvíli došlo, že se mu vlastně dívám do očí. Několik minut jsme tak setrvali a mě postupně docházelo, že na tento moment dlouho nezapomenu a že z něj vždy budu naměkko.
- Co vám les dává ve chvílích, kdy zrovna není všechno jednoduché?
Klid, možnost být chvíli o samotě a rozptýlení v podobě nespočtu příběhů, které se kolem mě odehrávají.
- A umí vás les také naštvat, unavit nebo zklamat?
To se většinou děje v souvislosti s veřejností, která bohužel v dnešní době pouze kritizuje a na všechno si stěžuje. A když takových komentářů několik dostanete, tak se často proklínáte, že jste si tento obor vůbec vybrali.
- Zažila jste někdy v lese opravdový strach? Co se stalo?
To asi úplně ne. Věřím, že v našich lesích nám moc nebezpečí nehrozí… Přesto místy postupuji velmi opatrně hlavně z důvodu, že je u nás v lese několik roklí, do kterých si vždy s nadsázkou říkám, že když spadnu, tak už mě nikdy nikdo nenajde. Samozřejmě ale nadskočím pokaždé, když za mnou zašustí listí.
- Je něco, čeho jste dosáhla a o čem jste dřív pochybovala, že to vůbec dokážete?
Pro mě to bude nejspíš postavit se před kameru a mluvit k lidem. Jsem velký introvert, který nikdy neměl rád svůj hlas, a teď natáčím videa o focení a přírodě na Instagram. Doteď nechápu, jak se mi to daří.
- Když jako studentka lesnictví posloucháte, jak lidé mluví o lesích a práci lesníků, je něco, u čeho si často říkáte: „Kéž by lidé věděli, jak to opravdu je“?
V prvé řadě je to určitě fakt, že v lese nic není hned. Každá změna nebo každá práce, kterou v lese dnes uděláme, se projeví až za několik desítek let. Takže jak s oblibou všichni říkají, že lesáci pro přírodu nebo klimatickou změnu nic nedělají, tak je to přesně naopak, jen to ještě nikdo nevidí nebo se to projeví později.
Pak je to ale samozřejmě téma těžby, které nebudu nijak dlouze popisovat. Asi všichni jsme to zaznamenali, že se každý bouří a protestuje proti pokácení každého stromu. I to ale les potřebuje, ať už pro poskytnutí více prostoru pro růst stávajícím stromům nebo pro růst nové generace lesa. Nehledě na to, že my lidé dřevo také potřebujeme, ať už na nábytek, papír, nebo jako palivo.
- Co vás na budoucnosti našich lesů těší a z čeho máte naopak obavy?
Obavy mám určitě z potenciálních škůdců, kteří se k naší republice blíží, jelikož je ještě neznáme a naše lesy na ně nejsou připraveny. Samozřejmě také z čím dál většího sucha, se kterým se místy velmi těžko bojuje a naše lesy jím hodně trpí.
Věřím ale, že s novými poznatky a znalostmi o lesích a zaváděním nových modelů hospodaření, které se zaměřují více na pestrost našich lesů tyto překážky překonáme a naše lesy budou ještě krásnější a bohatší než dnes.
- Co by podle vás mohlo na lese překvapit člověka vašeho věku, který má pocit, že les vlastně vůbec není pro něj?
Asi to, jak je ten les ve skutečnosti pestrý. Myslím, že člověk, který nemá k lesu vztah, ho často vnímá jen jako „stromy kolem cesty“. Ale když se člověk na chvíli zastaví a začne si všímat detailů, zjistí, že je tam strašně moc věcí, kterých si předtím vůbec nevšiml. A že i obyčejný les může být vlastně docela fascinující.
- Představte si sebe za deset let. Kde jste? Je ve vašem životě víc lesnictví, fotografie, nebo se vám podařilo oba světy propojit?
Upřímně doufám, že se mi to podaří propojit. Ráda bych se věnovala oběma směrům, ať už je to stávající formou, kdy fotky sdílím na sociální sítě s nějakými informacemi o přírodě a v „normálním“ světě lesnictví studuji nebo zaměstnáním např. v oblasti PR nějaké lesnické společnosti.
- A kdybyste mohla lidem říct o lese jedinou věc – co by to bylo?
Ať se zkusí v lese občas zastavit a opravdu se dívat. Nemusí znát všechny druhy stromů nebo hub. Stačí si začít všímat detailů, protože právě díky nim člověk zjistí, jak neuvěřitelně pestrý svět kolem sebe má.
Její fotografie si můžete prohlédnout například na IG @marketa_mastesova_photography.